Med

Med včely tvoří ze sladkých šťáv, které sbírají na rostlinách v přírodě. K získání 1 kg medu musí včely navštívit asi jeden milion květů, což představuje okolo 150 tisíc výletů z úlu. Nejčastěji včely sbírají nektar květů, ale může to být i medovice, sladké výměšky, které se na povrchu rostlin hromadí po sání mšicemi. Tyto vodné roztoky obsahují kolem 25-35 procent cukrů, včely je sbírají a donášejí do úlů. O řidší nemají velký zájem, musely by z nich odpařovat mnoho vody. Naopak příliš husté roztoky, vznikající z nektaru v květech tím, že se během dne voda odpařuje, se jim špatně sbírají. Ke sbírání sladké šťávy jsou včely dobře přizpůsobeny. Pomocí speciálně uzpůsobeného sosáčku mohou včely sladké roztoky olizovat i sát. Shromažďuji je v medném váčku ve svém těle v takovém množství, že včela vracející se s nektarem do úlu váží téměř dvakrát více, než včela hladová. Nese tedy nektaru skoro tolik, kolik sama váží. V úlu předá náklad jiným včelám, které se postarají o jeho zpracování. Ty nektar postupně zbaví přebytečné vody, až vznikne med správně hustý, obsahující méně než 20 % vody. Zároveň do nektaru přidají některé látky, jako jsou enzymy, které způsobí, že složitější cukry se chemicky změní na jednoduchou a snadno stravitelnou glukózu (cukr hroznový) nebo fruktózu (cukr ovocný).

Zároveň přidávají další enzymy, které se dokáží rozpustit buněčnou stěnu mnohých bakterií. Med je tak chráněn před infekcí. Dokonce tak dobře, že jej lidé odedávna používali pro ochranu jiných potravin. Zalitím do medu lze konzervovat třeba kousky ovoce. Staří Řekové a Egypťané med dokonce používali k balzamování svých zemřelých. Zralý med včely v plástech zavíčkuji pomocí vosku, do kterého přidávají další protimikrobiální látky a medová konzerva na horší časy je hotova.

Zralé plásty pak odebírá včelař, odvíčkuje je a pomocí odstředivé síly z nich v medometu sklízí (vytáčí, vymetá) med. Ve starších dobách se med lisoval. Jen pro zajímavost můžeme uvést, že způsob získávání medu z plástů odstředivou silou bez jejich zničení, používaný dnes na celém světě, poprvé použil český včelař a vynálezce František Hruška (psáno někdy také Hruschka) v roce 1868. Přefiltrováním přes speciální cedník se odstraní drobné úlomky vosku a med může přijít na náš stůl. Trvanlivost medu bez ztráty kvality je nejméně dva roky. Pak zvolna klesá obsah biologicky účinných látek, hlavně enzymů. Med však i dlouho po této době zůstává bohatým zdrojem energie ze snadno stravitelných cukrů, i zdrojem cenných minerálních látek.